monikaplocova

Máma je bojovnice. Když jí bylo osmnáct, její hlavní vize byla rodina – partner a dvě děti. To věděla jistě. V tu dobu byla ovlivněná pohádkami a životem s maminkou, která ji ochraňovala. Takže byla hodně romantická, snivá, chtěla zažívat pohádku. Už tehdy to bylo to její dobro, které později začala rozdávat mezi lidí.

Seznámila se s partnerem (tátou) a přišly děti. Starala se o ně jak nejlépe uměla, ale byla nešťastná ve vztahu. Z prince se vyklubal materialistický obyčejný člověk, který jí říkal, že její pocity jsou špatné. Věřila mu. Žila s tím . Byla to těžká doba posledních deseti let z šestnáctiletého manželství. Neuměla řešit problémy jinak, než že začala pít. Situace byla ztížená o deprese a úzkosti, kterými trpěla. Snažila se, aby plnila své povinnosti a starala se o děti.

Pak se jednoho dne zhroutila a skončila v nemocnici. Byl to těžký okamžik, procitla naplno ke své bolesti – nešťastný vztah. Když se na to díváme zpátky, krásné je, že si uvědomila, že vlastně ona sama může jít životem jinak, že ho může změnit. Pochopila, že manžel se mýlil a její pocity jsou v pořádku. Naopak, že škála jejích pocitů je široká. Pochopila, že takhle nechce žít.

Ta doba, když jí bylo 33 let, vyšla z nemocnice s rozhodnutím, že nebude pít a musí změnit život, byla těžká. Hledala v sobě nová světýlka, která by jí v té tmě pomohla drápat se nahoru. Koupila si s dětmi Filipa, kokršpaněla, začala chodit do školy, začala cítit – i když to dlouho byly jen bolesti, které si musela odžít. Pak se začaly pocity rozrůstat i na ty kladné, měnila se nám před očima, začala cítit smyl. A my s ní. Začala pomáhat lidem, dodělala si vzdělání. Mnohdy nás překvapilo, co dokázala. Byly to malé zázraky, když to pak přišlo – práce v léčebně na stejném oddělení, kde se léčila, spolupráce s primářem Dvořákem, který si ji velmi vážil, státnice, léčebna.

Nezhroutila se z pádů a vstala a šla. Nehledá důvod proč něco nejde, ale naopak způsoby, jak to půjde. Nezdar je v jejím životě výzva. To všechno nám předala a mále to v srdci, je to její vklad do nás. Věci dotahuje do konce. Krásná i nepochopitelná je její akčnost. Dlouhou dobu hledala rovnováhu, aby její akčnost nebyla na škodu. Akčnost se naučila používat tam, kde je třeba. Umí to, nebojí se. Je odvážná.

Dá se říci, že práce a pomoc lidem je jejím celoživotním posláním. Začala vytvářet a plnit své vize – komplexní ambulantní léčba a pobytová léčba. Dala si prostor pro zdokonalování provozu domu, vytváření nových projektů, které mají smysl. Začala vést terapeutické týmy. Líbí se nám, jak umí a od té zlomové doby v jejím životě poslechnout, co sama pro sebe potřebuje. Málokdo umí tak dobře přijímat změny jako ona. Umí si stát za svým a důsledky si unese.

Po padesátce také poznala může svého života a je s ním šťastná. Je to dar od života, který dostala a my jsme to mu moc rádi. Něměla to se vztahy jednoduché, ale čekání a její práce na sobě se vyplatila. Mysleli jsme si, že ten pravý partner přijde. Jsou spolu, učí se jeden od druhého. Máma se nikdy nevzdávala a nevzdá. Krásná je její dobrota, morální hodnoty, na které si nenechá sáhnout, každou maličkost umí vnímat jako dar, má vzácnou pokoru. Teď žije v doně se svým partnerem a píše paměti. Chce ještě dovršit svou sbírku knih osmým dílem – cyklus života a jeho souvztažnosti.

Máme mámu rádi takovou, jaká je a neměnili bychom. Je úžasná. Její myšlenky i odkazy v nás budou znít.

Kéž by…