monikaplocova

Vzpomínala na matku. Viděla ji naposledy před deseti lety. Otce nepoznala vůbec. Vlastně ano, vybavila si matně siluetu temné postavy v době, kdy chodila do školky. „Byl to cizinec, nic o něm nevím. Jednou mi přinesl mončičáka. Takovou starou hračku. Snad po něm. Byla jsem hodně malá,“ říká. Oknem proniká do místnosti slunce. Venku je nádherně. Zadívala se do slunečního světla a ještě více zvážněla.
„Copak?“ ptám se. „Dala bych si pivo..A asi by nezůstalo jen u jednoho. Určitě by nezůstalo jen u jednoho,“ dodala. Znám to jak jí je. Čekají jí nejhorší dny na cestě k uzdravení, první dny na cestě ze závislosti. napadá mě, kde má tahle dívčina se svou křehkou konstrukcí asi uschované ty litry piv, které za svůj život vypila?
„Já vám to snad ani nemůžu říct..“ Rozplakala se. Podala jsem jí krabici s kapesníčky. Vytáhla hned tři najednou. Celé zmáčené od slz je hodila do koše v rohu místnosti.
„Mamka byla dlouho sama. Pak přišel Olda…Byl divnej, měla jsem pocit, že když mě vidí, slintá…Pak mě jednou osahával. Jen zázrakem k tomu, víte čemu, nedošlo. Bylo mi asi patnáct a byla jsem panna. Copak jsem tohle mohla mámě říct?“
Pokrčila jsem rameny: „Nevím, docela bych si dovedla představit, že byste jí to řekla. Co by se stalo?“ „Dostala bych pár facek, že si vymýšlím,“ řekla bez rozmýšlení. „Máma nikdy nic neřešila. Proč by řešila zrovna tohle?“
„A v čem by vám teď pomohlo to pivo? Máte na něj chuť?“ zajímalo mě. „Ne..Vlastně potřebuju vykómatit mozek. Je hrozné být sama s tou bolestí. Nechci být v realitě. Strašně to bolí. Jak já se nemám ráda!“
„V šestnácti jsem potkala Petra. Víte, byla jsem jako dítě stydlivá a tichá, moc kamarádek jsem neměla. A kamarádů už vůbec ne. Petr byl krásnej, milej a já se poprvé zamilovala. Vztah trval dva roky. Byl to chorobnej žárlivec.“ Odmlčela se.
„A měl důvod?“ ptám se. „Ne…, ale stalo se ještě něco. To bylo v necelých osmnácti. To už jsme utíkala z domova ven za kamarádkama. Občas jsem se potřebovala vyventilovat, bylo to peklo. S holkama jsme si daly vínko. Dvě dvojky a bylo líp. Dobrej výmaz je i hulení.“ Zase se na chvíli odmlčela.
„Jednou jsem se vracela v noci, bydlela jsem u Petra. Skoro před domem se na mě vrhnul chlap. Znásilnil mě. Byl hnusnej a ufuněnej. Skončila jsem na policajtech. Vyslýchali mě. Zpochybňovali mojí výpověď. Bylo to pro mě strašné ponížení. Petr si pro mě odmítl přijet, že jsem děvka“. Stejně jsem se za ním vrátila, ani nevím proč.
„To už asi není láska, ne? Je to závislost na vztahu? Strach být sama?“ šťouchla jsem si svými úvahami do ní.
„Hmmm.. Trvalo to půl roku, než jsem sebrala odvahu od něj odejít. Musela jsem se na to řádně zhulit a opít, abych to dokázala. Bydlela jsem pak u kámošky. Začala mě bavit ta svoboda, prostě noční svobodnej život. Chlapům jsem se kupodivu líbila. Tak jsem si začala vydělávat jako tanečnice u tyče..Když o tom teď přemýlím, snad to bylo všechno Petrovi a vlastně všem chlapům naschvál. Petra jsem milovala. A on mi tak ublížil! V podniku už jsem se pak rozpila hodně.
„Víte, měla jsem jeden světlej okamžik, kdy jsem si říkala: „Sabino, kam ses to dostala? Tohle jsi chtěla?“ Pak už jsem se jen nechtěla vnímat taková, jaká jsem..Hnusná fetka, ožralka a děvka. Každýho chlapa jsem měla na háku..“ Napadlo mě, že Sabina je odvážná a silná. Snad to využije na své cestě k novému životu.
„A jak vzniklo rozhodnutí jít léčit svoji závislost?“ Na odpověď jsem byla opravdu zvědavá. Sabina byla pětadvacetiletá mladá žena. Musela být přirozeně krásná, kdysi…Teď připomíná ztahanou, protřelou, vyhublou trosku..
„Šla jsem domů z práce. Napadl mě chlap. Asi mě znásilnil a nebo jsem mu dala. Je to hrozný, já to nevím.. Byla jsem strašně opilá. Probudila jsem se na záchytce. Víte, peněz mám dost. Ale nemám sebe. Jsem jak loutka vláčená životem. Pomůžete mi?“ Utřela si oči. Objevil se v nich záblesk. Poprvé jsem v něm tehdy spatřila Sabinu ve své holé lidské podstatě.
Zdroj: http://plocova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=276646