monikaplocova

Jsem matka syna, kterému je 24 let. Poprvé vyzkoušel marihuanu ve 14 letech prý ze zvědavosti. Nebral to však pravidelně. Alkohol popíjel jako každý mladý člověk. V 18 letech začal studium na vysoké škole mimo domov.

Byl moc šikovný a chytrý. Chtěl vždycky obstát na výbornou. Právě na vysoký se to pití rozběhlo více a hlavně začal brát pervitin. Snad právě ten jeho perfekcionalismus to spustil. Úplně se změnilo jeho chování. Začal být už velmi agresívní a dělal neuvážené kroky. Školu zanechal ve čtvrtém ročníku, těsně před státnicemi. Vrátil se domů. Měl zcela odřený nos. Tvrdil, že má často rýmu. Odmítal veškeré argumenty vůči pervitinu i pravidelnému opíjení se. Nepřipouštěl si to a stále nám tvrdil, že je v pořádku. Po přerušení školy nastoupil do práce do jedné firmy v našem městě. Pracoval tam rok. Chodil domů opilý a zfetovaný, neskutečné hádky doma se stupňovaly. Byl agresivní. Řekla jsem mu, že se musí jít léčit. Neslyšel na to. Zase ten bludný kruh lží a nepravd. On problém prý nemá. Pak v afektu vztáhl ruku na svého malého bratra. To už jsem nevydržela. Poslala jsem ho pryč z domu. Řekla jsem mu, ať přijde, až se bude chtít léčit. Pak mu ráda pomůžu. Jinak už u nás nemůže bydlet. Co vím, tak bydlel střídavě u kamarádů a přítelkyně. Vyhodili ho z práce. Potloukal se v hospodách, parcích, skončil na ulici úplně. On, který chtěl být váženým právníkem!

Ráno, 2.prosince loňského roku, za mnou Dan přišel. Řekl mi: „Mami já se chci jít léčit!“ Byla jsem šťastná. Hned ten den jsme si jeli říct o odbornou pomoc do státní léčebny závislostí. Byli jsme odmítnuti s tím, že nemají místo. Pracují na pořadníky. Zarezervovali nám nástup do léčby na 4. ledna nového roku. To je za více než měsíc! Syn se rozplakal. „Já potřebuju pomoc hned! Bojím se, že to pak nedokážu.“ Byla jsem zoufalá. Obvolali jsme další tři léčebny. Situace byla všude stejná. A co je ještě horší, nikdo se s námi nebavil, nikdo nám neporadil.

Co udělat tedy s člověkem, který potřebuje pomoc teď?

Vrátili se domů. Syn šel spát a spal dlouho, jak to po „drogové jízdě“ bývá. Večerní naděje byla překryta beznadějí. Naděje přišla v podobě maminky zase s ránem. Než se syn vzbudil, maminka nelenila a hledala pomoc dál. Sehnala pomoc v jiném léčebném zařízení, soukromém. Když se Dan probudil, jednou nohou už byl na té straně toxické, která ho znovu svým obvyklým vnitřním nutkáním táhla ke droze. Díky empatii a důslednosti matky nedostal jinou šanci, než se nasnídat a jet si pro pomoc. Bylo to na hraně, ale ještě se společným rozhovorem povedlo jeho postoj vybalancovat a podpořit správné „rozhodnutí léčit se“!

Dan je v léčbě a pracuje na své abstinenci.

Ale co ostatní, kteří jednou zaklepou o pomoc ve statní léčebně?