Když jí není nejlépe, chodí na hřbitov. Snad tam cítí otevřenou náruč svého táty, který je tam už téměř dvacet let pochovaný. Je jí pětatřicet..Jak ráda by se někdy do té jeho tatínkovské náruče schovala.
„Tak co, tati? Byl bys na mě hrdý?“ ptá se. „Já vím, jsem veliká holka, ale přesto…“
Hlavou jí běželo dnešní ráno. Začalo stejně jako všechny ostatní. Netušila ještě, že dnes pro ní život přichystá jedno z dalších osudových momentů, které si bude navždy pamatovat. Nebyla na to zdaleka připravena. Dostihla ji minulost. Znovu ji otevřela ránu v srdci. Je to už tak dávno.. “
Ahoj Světluško..“. Ten hlas znala, celá se zachvěla pod jeho hlubokou silou. Otočila se.
„Co tu děláš?“ vysoukala ze sebe. „Našel jsem si tě..,“ dostala jasnou odpověď.
Je to patnáct let. Milovala ho. Brali se v kostele. Co láska jednou spojí…Láska v dobrém i zlém… Snad to tak oba opravdu chtěli. Narodil se jim chlapeček, malý Péťa. Bylo to krásné období.
Pak jednoho dne, v jeden okamžik, aniž by to kdokoli čekal, najednou Péťa nebyl. Přišla rána života v té nejtvrdší podobě. Proč? Bůh ví. Ona se uzavřela, ztratila další smysl života. Začala pít. On utíkal od bolesti z domova. Všude Péťu viděl, slyšel, cítil..
Ona pila a čím dál častěji byla opilá. Přicházel se domů jenom vyspat. O tom, co je oba trápí nemluvili. Vždyť to přece oba věděli! Každý si se svou bolestí připadal tak sám..
„Chlastáš! řval na ni. Nestačí, že Péťa…Jseš ubohá!“ Neviděl tehdy žádnou souvislost mezi pitím a smrtí Péti. Neviděl samotu, kterou ona prožívala uprostřed neuklizených hraček. Ani jeden z nich neměl odvahu ty hračky posbírat.
Na svých toulkách poznal další ženu. Byla plná života. Netrápila ji žádná rána osudu. Toužil po dítěti, toužil zaplnit prázdnotu živé otcovské lásky ve svém srdci. Sbalil se a odešel.
Od té doby ho neviděla. Vlastně ano, jednou…U rozvodu.. Ona se pak pokusila pod vlivem alkoholu zabít. Zachránili ji. Pak teprve začala v rámci terapií zpracovávat smrt Péti i odchod partnera.
Tak moc si ho přála potkat!…Tehdy.
A teď tu stojí…a mluví k ní…“Vím o tobě, celá léta o tobě vím…Nikdy jsem tě nepřestal milovat!“
„A co já s tím teď?“vysoukala ze sebe. „Snad, kdybych tě mohl pozvat na kávu..“
Posadili se na lavičku a on donesl kávu z automatu. Rozpovídal se a rozpovídal i ji. Najednou si zase měli co říct. Najednou se dokázali bavit o svých bolestech.
„Vzal jsem si ji tehdy..Ale nemohla mít děti, zjistili jsme to až po svatbě.“
Pokrčila rameny. „Jo..Před minulostí neutečem. Vždycky nás dostihne,“ řekla.
Po hodince povídání se s ním rozloučila. Jedno věděla jistě. Na návrat kdysi milovaného muže je pozdě…
Vždyť já vím, tati. Podívala se při tom na jeho fotografii. Tehdy ještě žil a byl šťastný. Všechno má svůj smysl a všechno má svůj čas. Usmála se a vsunula do vázy růži.
Z koruny stromů cosi zaševelilo. Těsně vedle vázičky přistála malá větvička obalená listy. Snad dává táta znamení, že je na mě hrdý, napadlo ji… Usmála se… Věřila tomu.
Celá debata | RSS tejto debaty